ROZHOVOR S KNIHOVNICÍ Z CEREKVICE
ZEMĚZNĚNÍ – INTERVIEW S BETY JASANSKOU
Začátkem loňského roku jsme v knihovně uspořádali dvě netradiční akce - „Toč se, můj kolovrátku“ a „Setkání s vůní dřeva“. Jak už názvy napovídají, obě akce se nesly v duchu netradičních řemesel. Letos bychom rádi v tomto směru pokračovali a proto jsme si na 20.3.2015 na 18 hod k nám do knihovny pozvali muzikoterapeuty Bety a Pavla. Naše interview s Bety Jasanskou je malým pozváním na toto jedinečné setkání.
Takže Bety – Kdo že je to ZEMĚZNĚNÍ? Kde a kdy jste se poznali?
*Zeměznění, to jsou Bety a Pavel Jasanští. Je to taková slovní hříčka. Chtěli jsme tak propojit náš pocit, že to, co zní, když zrovna hrajeme, zní možná z nás, nebo je to hudba naší Matky Země. A třeba je v tom obojí, nebo je v tom ještě něco úplně jiného. To ať posuzují druzí. Poznali jsme se při studiu muzikoterapie v Olomouci a vlastně to první, co mezi námi bylo, bylo nadšení ze společného hraní a souznění.
Proč jste si vybrali právě etnické nástroje?
*Já mám klasické hudební vzdělání a mám ráda spousty hudebních nástrojů. Ty etnické, nebo lépe řečeno přirozeně laděné nástroje, které používáme my, nabízejí větší svobodu při hraní, je to pro mě zemitý proces. Žádné noty, žádné ladění, žádné stupnice a akordy. Tyhle nástroje nemusejí být dokonale znějící, v jejich tónu může být spousta šumů a svistů. Stejně tak, jak to chodí v přírodě. Máme je také rádi při práci, protože na ně zahraje každý, kdo je chytí do ruky, včetně různě znevýhodněných lidí. A taky je na nich trochu lákavá ta exotičnost, jinakost od toho, co tu od dětství slýcháme.
Jaké nástroje vám prošly rukou? Nebo spíš, na co jste nikdy nehrála a chtěla byste to zkusit?
Jé, tak to by byl dlouhý seznam na obou stranách. Z těch známých bych si chtěla zkusit zahrát na cimbál a na dudy. A možná vlastně na všechny nástroje, na které jsem dosud neměla příležitost. A to by byl třeba i trombón, fagot nebo pozoun. Z těch méně známých bych se chtěla popasovat s tárogatem a kavalem, který mám i doma. Ale třeba teď jsem si vymyslela, že zkusím baskytaru. Tak uvidíme…
O Pavlovi vím, že se věnuje spíše bubnům a že si je i sám vyrábí. Kde se to naučil a jaký je postup výroby takového šamanského bubnu?
*Pavel začínal s hrou na africký buben djembe, nejdříve ale začal vyrábět šamanské bubny – takové ty, co jsou u nás známé jako bubny s výpletem, bubny, které používali severoameričtí indiáni. Naučil se to od kamaráda. Pak se pustil do bubnů rámových, které mají domov na Dálném Východě a nakonec i do afrických djembe, na což si více méně už přišel sám. Teď už vyrábí i různé speciality. Třeba pow-wow bubny, sudové bubny… Postup výroby šamanského bubnu uvidíte při besedě. Než si povykládáme, Pavel jeden buben vyrobí. Jinak na to potřebuje dřevěný kulatý rám a kůži z jelena, srny, kozy, daňka, telete… Ty si opracovává sám. Napíná, škrábe chlup. A pak tu kůži zase máčí a napíná na buben.
Jaká je jeho konečná cena?
Šamanské bubny máme v ceně od 1000 do 1400 korun, podle průměru, bubny djembe se od nás dají koupit od 2500 do 4500. Podle velikosti a kvality korpusu.
Co nám může dát hra na buben?
*Při skupinovém hraní na bubny djembe je to společný zážitek, nadšení z toho, že něco vytváříme spolu. Údery na blánu bubnu vyvolávají vibrace, které pak působí na celé naše tělo, všechny jeho buňky. Je to taková zvuková masáž. Bubnování je také aktivní relaxací, navíc hrajeme dvěma rukama, což přispívá k propojení mozkových hemisfér a jejich slaďování. Do bubnu také můžeme vybíjet své emoce, třeba i agresi a vztek, může nám sloužit jako prostředek pro neverbální komunikaci a vyjadřování pocitů. No a tím, že se dlaněmi dotýkáme blány hodně intenzivně, tak si prokrvujeme ruce až do nejzazších konečků prstů. A to stačí, o tom jsou celé studie.
Co je to shakuhachi?
*Bambusová flétna mnichů zenové sekty Fuke, čili japonská flétna, která sloužila k meditaci. Jinak shakuhachi v překladu znamená 1,6 délky.
Kde všude vás můžeme potkat?
Snažíme se působit v okruhu do stovky kilometrů. Pravidelně jezdíme do speciálních základních škol, ústavů a denních stacionářů. To je ta systematická muzikoterapeutická práce. Pak jezdíváme do škol a školek, pořádáme bubnovací kruhy s prožitkovým bubnováním a základy hry na djembe pro dospělé i pro rodiče s dětmi. Aktuálně se chystáme bubnovat pravidelně i ve Vysokém Mýtě.
Můžete se s námi setkat na různých festivalech, oslavách Dnů dětí… třeba jsme byli v Poličce na Colourmeetingu, v Hlinsku na Artsy Fartsy, v Nasavrkách na Lughnasadu, letos pojedeme poprvé do Městečka Trnávky na rodinný festival… V létě jezdíme za dětmi na tábory, hráváme v parku Hamzovy léčebny v Luži. Bubnujeme s dětmi na příměstském táboře v Luži, který vedeme. Letos poprvé spolu s vysokomýtským Tykadlem pořádáme týden pro rodiče s dětmi s tvořením, cvičením, muzikohrátkami a bubnováním na statku u Sedmihorek, to se moc těšíme. No a pak několikrát do roka pořádáme víkend s výrobou šamanských bubnů, třeba v březnu bude víkend pro ženy spojený s prožitkovým pobytem v bazénu se slanou vodou.
Kam jezdíte už pravidelně?
*Vedle speciálních škol, ústavů a denních stacionářů také do několika školek, kde vždy celé pololetí s dětmi bubnujeme a hrajeme na různé nástroje. A pak na některé festivaly. Pravidelně si nás také zve na svá setkání třeba pražská Společnost Parkinson.
Jaké jsou Vaše další koníčky?
*Jé, tak o tom by se taky dalo dlouho psát. Stavíme ekodům ze slámy, tak to je takový koníček už čtvrtým rokem, založili jsme zahradu, snažíme se o permakulturní přístup, čili o koncept trvalé udržitelnosti. Pěstuji a sbírám bylinky, zkouším semenařit. Máme rádi tradiční hudbu z různých koutů světa, tak hodně posloucháme, milujeme slovenský folklor, tak si i zpíváme. Pavel také zpívá v indiánské kapele tradiční písně severoamerických indiánů. Máme fenu, křížence borderkolie, tak se věnujeme canisterapii a různým zábavným kouskům s ní, rádi jezdíme na snowboardu, bruslíme, plaveme, chodíme po horách a vůbec cestujeme. Já jsem teď o Vánocích taky háčkovala, šila, teď si vyšívám obal na šamanský buben. Cvičím jógu a nově se učím jezdit na koni.
Kdy začala jeho stavba netradičního "Slamáku" a proč zrovna lokalita Brdo?
*Stavíme dům, který má konstrukci ze dřeva, je zateplený malými slaměnými balíky v kombinaci se surovou ovčí vlnou a omítky jsou hliněné, tedy z jílu, písku a řezanky, tak jak se dříve dělaly vepřovice. Střechu máme zelenou. Začali jsme v roce 2011. To jsme udělali základy a podlahový rošt. Letos už to snad konečně dokončíme, pracujeme na interiéru. Ale dokončením stavby pro nás práce na celém našem projektu zdaleka nekončí. Vlastně ta stavba je jen součástí komplexního záměru. Koupili jsme hektarovou louku, kterou se teď snažíme proměňovat v permakulturní ráj. Sázíme stromy – staré odrůdy, vytváříme záhony, zkrátka to tu celé upravujeme, tak aby nás louka částečně živila a zároveň, aby z toho, co tu provádíme, měla prospěch i příroda. Možná my si to tu užijeme ve fázi, kterou si teď plánujeme, jen chvíli. Ale děláme to pro další generace. Indiáni říkají, že naši Zemi jsme nezdědili od našich předků, že jsme si ji půjčili od našich dětí. Tak takhle o tom přemýšlíme.
Brdo si vybral Pavel, když byl na „civilce“ v Hamzově léčebně, v roce 2001. Bydlel u našich kamarádů na Rabouni nad námi, to je bývalé keltské či slovanské hradisko. Líbila se mu zdejší příroda, zvlněná krajina, konec světa odkud jste do půl hodiny ve třech větších městech a za tři čtvrtě v krajském. Tak tu chodil a hledal pěkný pozemek, kde by postavil dům pro rodinu. Ne na samotě, ne v obci. S dobrým přístupem po silnici. Našel tu naši louku, na jihozápad natočenou, dole lemovanou rybníkem, ze severu chráněnou lesem a prudkým kopcem. A pak jsme se vlastně s majitelkou potkali při studiu muzikoterapie. Jinak já se stěhovala z Moravy do Čech, z velkoměsta na polosamotu.
Bydlení v domě z přírodních materiálů, které šetří Zemi, dává přednost čím dál více lidí. Kde jste se inspirovali vy? Víte, kolik podobných slaměných domů je v ČR?
*V databázi Ekologického institutu Veronica je teď necelá padesátka domů, ale to myslím ani nebudou všechny. Pavel se inspiroval na slovenské Zaježce, kde mladí lidé kupovali domy na samotách a vytvořili soběstačný systém. Jezdil tam pomáhat se stavěním nových domů a spoustu věcí se naučil. A pak jsme čerpali hlavně ve světě, kde jsou myslím k inovacím otevřenější. Studovali jsme knížky v angličtině, koukali na různé dokumenty na internetu. Pavlovi se také nechtělo kupovat a opravovat starý vlhký dům. Toho si užil dost u kamarádů. A mě tenhle koncept nadchnul.
Co máte v plánu zde dále vybudovat?
*Já sním o tom mít tu zvukovou zahradu. Tak to uvidíme, kdy se k tomu dostaneme. Reálněji teď vypadá ohrada pro ovce – to abychom nemuseli tolik kosit - a ohrada a bouda pro indické běžce, to abychom zbavili záhony slimáků. Chystáme se dělat další záhony, každý rok sázíme na jaře a na podzim kolem desítky stromů. Až bude hotový dům, budeme upravovat jeho nejbližší okolí. Čeká nás taky garáž, cesta, kořenová čistička…
Pořádáte i tady své kurzy?
*Občas. U nás spíš pořádáme setkání u ohně při úplňcích, slunovratech a dalších příležitostech daných ročním koloběhem.
A poslední otázka, která se váže ke knihovně a knihám – Jaká je ta vaše nejoblíbenější / váš oblíbený spisovatel / kniha, kterou jste četli naposledy?
*Teď čtu knížku Cyklická žena, což je taková pracovní, seberozvojová, všem ženám doporučuji. Začátkem ledna mě pohltila knížka od Pavlíny Brzákové Dědeček Oge. Je o životě sibiřského šamana, vlastně asi jednoho z posledních. Mě na tom dojímá to, jak ti lidé dovedli žít v souladu s přírodou a cítit ji, žít ji, být tam, zodpovědní sami za sebe a místo, ve kterém žijí, v úctě a pokoře. Obdobně mě dojímala kniha Kateřiny Tučkové Žítkovské Bohyně. K Vánocům jsem dostala knihu Vládkyně koření od Chitra Banerjee Divakaruni, která mě zas přivedla do světa indického koření a jeho kouzla, takže jsem si teď koupila i indickou kuchařku. A znovu a znovu se vracím ke knihám etnobotanika Wolfa-Dietera Storla. Zahrada jako mikrokosmos; Andělé, dévové a duchové rostlin, Šamanské techniky a rituály… Zabývá se sílou bylin a jejich rituálním využíváním napříč kontinenty a kulturami. A nachází neuvěřitelné shody.
Pavel čte knihy od Václava Cílka, právě se prokousává vánočními dárky Dýchat s ptáky a Krása je rozmanitost plazů. Jinak čte hlavně odbornou literaturu. O muzikoterapii, o stavění. Aktuálně o kamnech…
Moc děkuji za rozhovor a těším se na březnové setkání
Za knihovnu Pavlína Nejedlá
Více zde: https://knihovna-cerekvice.webnode.cz/interview/