Naše nástroje

Pro aktivní muzikoterapii volíme jednoduché perkuse (cinkátka, ťukátka), bubny (djembe, šamanské), dechové nástroje (koncovky) a tibetské mísy pro jejich jednoduchost v ovládání a vysokou efektivitu působení (silné vibrace působí na celé tělo, mysl i duši, velká škála alikvótníh tónů léčí). Tyto nástroje umožňují každému bez přípravy  se zapojit a projevit .

Bubny nabízejí vybití emocí, sladění skupiny, tibetské mísy zklidnění a uvolnění (i například hyperaktivních jedinců), koncovky vyžadují práci s dechem a nabízejí tónovou vyjadřovací škálu.

Všechny nástroje pak při aktivním zapojení nenápadně vedou ke koordinaci těla, synchronnímu používání (nejen) horních končetin (a dechu), sladění senzomotorických a psychomotorických schopností a skupinové kooperaci.
Při pasivní muzikoterapii využíváme i další nástroje bohaté na alikvotní tóny, například didgeridoo, brumle, ústní harfa, různé píšťaly, ale také hlasivky a alikvotní zpěv.

Ve výčtu jsou zatím základní nástroje, sekci postupně doplníme.

Didgeridoo

Dřevěný dechový nástroj australských domorodců, který vypadá jako děravá dřevěná roura. Na internetu najdete dostatek informací, krásně je vše shrnuto zde. Ukázku zvuku si můžete prohlédnout zde.

Didgeridoo vydává zemitý zvuk a velice silné vibrace, které můžete cítit při dotek na nástroj, ale i například když hráči sáhnete na záda. Zvuk didgeridoo velmi rychle působí na tělo i mysl člověka a velmi rychle jej dostává do stavu hluboké relaxace (hladina alfa, bdělé snění). Právě proto tento nástroj využíváme hlavně při pasivní muzikoterapii - tedy relaxacích. Vibrace působí na spodní čakry a velké části těla - svalstvo a  kosti.

Ačkoli se s vtipem říká, že didgeridoo vydává jediný tón, ve skutečnosti tento nástroj nabízí širokou škálu zvuků, a to díky alikvotům (částkovým tónům a jejich násobkům). Ty ovšem všechny vycházejí právě z toho jediného tónu. Záleží už pak na šikovnosti hráče a členitosti nástroje, jak široká škála zvuků se ozývá.

Při hře na didgeridoo se používá cirkulární dech (hráč se nadechuje současně při výdechu do nástroje), což vyžaduje trénink a vytrvalost. Základní zvuk i přefuk však do "roury" po chvíli snažení vydá každý.

V zemi svého původu je nástroj z eukalyptového dřeva a o jeho proděravění se postarali termiti. V našich podmínkách se didgeridoo vyrábí z vyschlého buku, jasanu, bezu... A o vykousání se stará dláto v šikovných rukách (v našem případě Pavlových).

Podle některých (např. W. D. Storl) byl obdobný nástroj používán i v naší oblasti, říkalo se mu windhorn - větrný roh a sloužil zejména při obřadech. Podobný zvuk má i tibetská chrámová trouba - dung čen. Mimochodem - v řeči Aboriginců se tento nástroj jmenuje yedaki. Didgeridoo je až téměř hanlivým označením kolonizátorů, kteří nástroj neznali a pojmenovali jej podle zvuku, který roura vydává.

Šamanské bubny

Šamanské nebo také rámové bubny se používaly odpradávna ve všech kulturách celého světa. Je to ostatně nejjednodušší nástroj k vyrobení, stačí vám dřevěná obruč a kůže zbavená chlupů. Pro zájemce o hlubší informace doporučujeme knihu Šamanské bubny od Michaela Drake (Vydala Synergie, 1996). Zvukovou ukázku, kde jsou slyšet i alikvotní tóny, naleznete zde.

Dobře vypnutá blána při úderu paličkou nebo rukou vydává dunivý zvuk, který se opět rozkládá do alikvotních tónů. Silné vibrace bubnu lze také pocítit přímo na těle. Pravidelné rytmické bubnování opět brzy přelaďuje mozek do hladiny alfa, ostatně duchovní většiny kultur takto buben využívali i ke své práci a cestám do změněného stavu vědomí. Vibrace bubnu opět působí především na velké a silné části těla.

Buben a rytmus. Při bubnování ve skupině rytmus působí na její vyladění, sjednocení, často se všem sladí i srdeční tep (je nutné dávat pozor u lidí s vysokým krevním tlakem).

My šamanské bubny využíváme při relaxaci i při aktivní muzikoterapii, kdy bubnuje celá skupina, ve stoje či za chůze po kruhu, často přidáváme i nějakou píseň, buď české nebo jednoduché mezikmenové písně severoamerických indiánů.

Tibetské mísy

Tibetské mísy jsou nástrojem, který je stále obklopen tajemstvími. O to tajemnější je potom jejich jakoby kosmický zvuk. Dodnes nám tibetští mnichové  neprozradili, na co se vlastně mísy používaly. Co ale víme je, že jsou vytepány ze slitiny sedmi kovů a vydávají velkou škálu léčivých vibrací, i když je řada z nich uším neslyšitelná. Zajímavé povídání Vlasty Marka najdete zde. Zvukovou ukázku například zde.

Na mísy (či zvonky) se hraje buď ťukáním paličkou nebo tzv. točením - paličkou se točí kolem mísy a díky tření vzniká zvuk (obdobně jako na sklenici). Silné vibrace pocítí každý, kdo mísu drží v ruce nebo si ji nechá rozeznít na některé části těla (ideálně v energetickém centru). Mísy jsou opět nástrojem, který vás velice rychle přenese do stavu hluboké relaxace, vibrace působí více na horní čakry a jemnější části těla i na energetický obal těla.

Mísy používáme při pasivní muzikoterapii, při aktivní muzikoterapii na ně hrajeme všichni společně, často k nim zpíváme jednoduché samohlásky, nebo tibetské Óm (Podle tradic je Óm základní zvuk, z něhož pochází celý svět).

Bubny djembe

Djembe je původem africký buben určený k zahánění zlých sil a nemocí. Je to poměrně velký nástroj kalichovitého tvaru, ozvučné tělo bubnu je vydlabáno ze dřeva, na jeho hlavě je napnutá kožená blána. Krásné povídání o bubnech djembe (někdy mylně nazývaných bongo) je zde.

Hra na djembe je hlavně o rytmu, růzností úderu lze z nástroje vyloudit různě vysoké tóny - basy, středy, výšky, slap... - kromě toho buben při delším hraní "zpívá". Pro vibrace, které buben vydává, platí to samé, co u šamanských bubnů. Hra na buben, který se většinou drží vsedě mezi koleny (ve stoje zavěšený na ramenou a pasu také končí mezi stehny) vyžaduje použití obou rukou, čímž působí na zapojení a vyladění obou mozkových hemisfér. Při bubnování ze sebe uvolňujeme emoce, napětí, agresi, můžeme si vybít vztek, společná hra působí na sladění skupiny, přináší společný prožitek a uvolnění.

Bubny djembe používáme hlavně při skupinové aktivní muzikoterapii, hrajeme si se změnou tempa a intenzity úhozu, často zpíváme písně - indiánské, ale i české a moravské lidové, nebo zpěvem improvizujeme.

Koncovky

Koncovka je dechový štěrbinový nástroj, bezdírová píšťala. Doma je na Valašku a na Slovensku, je to sestra fujary. Hra na ni je velmi jednoduchá, nemá totiž dírky. Tóny se tu mění zakrýváním a odkrýváním konce nástroje (odtud koncovka) a změnou intenzity dechu. Právě koncovka pracuje na principu alikvótních (částkových) tónů. Více o tomto i dalších lidových nástrojích se dozvíte na webu našeho přítele, zapáleného výrobce a šiřitele přirozené hudby Marka Gondy zde. Nástroj si můžete poslechnout zde, je tu i ukázka jeho výroby.

Koncovka je nástrojem přirozeného ladění a opět poskytuje širokou škálu i neslyšitelných frekvencí. Při hře se používá brániční dech. V současné době se šíří do škol a školek jako jednodušší varianta hry na zobcovou flétnu. Při hře nemusíte umět noty, koncovky ve stejném ladění (tedy délce) spolu vždy ladí, ať hrajete, co hrajete a jste zkušený hráč nebo začátečník. Princip hry se lze naučit během chvíle, naučit se zahrát písničku už ovšem vyžaduje trpělivost a cvičení. I tak k tomu ale stále nepotřebujete noty.

Koncovku používáme při relaxacích i při skupinové muzikoterapii například i s mentálně postiženými (často jsou svojí bezprostředností s nástrojem rychleji seznámeni než běžný člověk). Pořádáme setkání, kde se účastníci seznámí se základy hry na koncovku.